Turecko je země neomezených možností. Lze tam provozovat všechno. Vysokohorskou turistiku, lyžovat, koupat se v moři, užívat si luxusních hotelů pro nejbohatší klientelu, obdivovat kulturní a architektonické památky, pít Rakiji - a nebo tam jet na montáž do jedné papírny poblíž Syrských hranic, kousek od moře. Zcela mimo turisty navštěvovanou oblast.
Místo, kde jsem byl zavát osudem na 3 týdny, leží asi 25km od 3. největšího města směrem na východ, oblast Adana. Adana je taktéž jméno města, kde jsme, co by parta techniků, bydleli a odkud nás deno-denně vozili Transitem do papírny.
V papírně probíhala rekonstrukce papírenského stroje a my (rozuměj zčásti dodavatel, zčásti technická podpora při uvádění do provozu) jsem zde strávili v září 3 týdny.
Již předodletové zmatky naznačovaly, že bude jistě na co vzpomínat. Například v úterý, 6.9., tedy den před odletem, jsme neměli ještě ani letenky, protože ač objednány, nikdo se neměl k tomu, aby je zaplatil. Taktéž mzdu či odměnu nebo chcete-li honorář včetně diet, ač přislíben vyplatit před odletem, byl vyplacen jen zčásti - jen dodávám, že na zbytek stále čekáme. Ale to se má prý lepšit, se šušká...
No nicméně, ve středu, 7.9. první trauma - cesta vlakem ze Zábřeha do Prahy. Vlakem jsem nejel drahnou dobu a věděl jsem od svých potomků, že dveře se už neotvírají, jako jsem to znal z doby před 20 lety, tedy klikou. Ještě, že jsem jel ve skupině asi 5 chlapů. Já jim zajiš´toval své tlumočnické služby, mluvě jako jediný anglicky a oni slíbili, že dohlédnou, abych s nimi dojel aspoň do Prahy oním silostrojem. Jen odbočím - naposledy jsem jel vlakem asi v roce 1999, od té doby ne. Musím uznat, že pokrok cestování na trati Zábřeh-Praha je nedozírný, z mého pohledu. Ve vagónu čisto, teplo (až moc, na můj vkus, ono ráno bylo ten den jen 4°C) hlasové informace o tom, kde jsme a co bude následovat za stanici, no, to asi všichni víte. Já byl mile překvapen, obzvláště, když si vždy vzpomenu, kterak jsme jednou se ženou v úmyslu jet vlakem z Jindřichova na Moravě do Šumperka, skončili kdesi v polích u Horní Lipky, zima, prosinec, venku -15 a vlak zpět jel za dvě hodiny a čekárna na zastávce byla zatlučená prkny. Severní vítr byl krutý, fuj, dodnes vidím ty dvě hodiny čekání v tom vichru a nemít se kde schovat...
No, tak za dvě a čtvrt hodiny vystupujme na HN v Praze. Cestou zjišťuji, že mám největší a nejtěžší zavazadlo - odbavení na letišti potvrzuje, že má 9kg přes limit, a to, prosím pěkně, jsme se odbavili jako skupina a milá ( a hezká slečna) mi odečetla 3 kila. Nic naplat, dohady u okénka Turkish Airlines a já platím 42 EUR, aniž bych mrknul. To nám to tedy začíná pěkně. Už jsem lehčí o jeden den již tak pokrácených diet. Kluci se mi škodolibě smějí, ale netuší, že za pár hodin se budu škodolibě usmívat já, pro změnu.
Odlet je provázen zmatky, let do Istanbulu na poslední chvíli přeorganizovali z jiného gate, letíme přes celou halu k jiné odletové díře, ale to je normálka...
V letadle (Airbus A320) je pohoda, sedím u okna, což jsem vyhandloval s kolegou, který lety obecně nesnáší. Nejkrásnější okamžik letu, tedy start, nadchází, hlavou mi vždy proběhne řada otazníků, znaje různé šlendriány dnešní doby a pořekadlo o tom, že čert se*e vždy na větší hromadu. Nicméně, ukázalo se že Mustapha XY (kapitán) to "má" v ruce a za okamžik shlížíme na Matičku stověžatou z oblačných výšin. A to do slova, neb je zataženo a po pár minutách nevidíme nic, jen bílou tmu. Letíme ve výší 11.000m, teplota venku -59°C, mám strach, aby nezamrzlo jistě vodou ošizené palivo, známe to od benzínovek, že...
Taky se snažím uvědomit si, jestli jsem na vozíku viděl své zavazadlo, když to házeli do letadla. V duchu je proklínám, ty pacholky, cožpak oni neví, že máme všichni v kufrech flašku profylaxe?? Co si počneme, když nám to rozflákají svým nezodpovědným jednáním??
Ale čert to vem, mám prachy, pár tureckých lir, za to si gořalku jistě koupíme tam, si povídám.
Z rozjímání mě vytrhne celkem hezká turecká slečna v uniformě a nabízí nám občerstvení, Ajta krajta, už to začíná, průprava na tureckou mináž je tu. Rýže, lilek a nějaký proso nebo cizrna, či co. Dávám si aspoň skleničku červeného a za chvíli ještě jednu. Zjišťuji, že v lilku nalézám zalíbení a docela mi chutná. Já mám rád zeleninová jídla, Kdybych ale jen tušil, co bude následovat v dalších dnech...
Za 3 hodiny jsme v Istanbulu. Město zvící 12 milionů obyvatel vypadá z letadla impozantně - hodně zajímavě. Jistě každý ví, že leží na břehu moře, vůkol pláže, na vodě množství lodí od zaoceánských tankerů až po luxusní jachty. Na plážích turisté a možná i domorodci, krása. Kapitán nám oznamuje, že v Istabulu budeme na čas a venkovní teplota je +37°C! No, to je tedy šok. Ráno 4 a nyní 37!
Vystupujeme. Letiště je jedno velké divadlo. Nekonečné koridory, mumraj, všechny rasy světa... Odbavení na domestic fight je provázeno komplikací, selhal systém a vše se děje ručně. Zmatky vrcholí, nadháněči nás(turisty, cestující), honí od budky k budce, odhaduji, že v odletové hale může být bratru kolem 2, možná i více tisíc lidí. To by byl snadný cíl pro teroristy (jak se později ukázalo, někdy kolem 15.9. zaútočili teroristé v Ankaře a my poté zažili policejní razie na každém kroku).
Po asi 3/4 hodině čekání jsem odbaveni a běžíme doslova a do písmene asi kilometr, než dorazíme k naší gate na let do Adany. Letiště je opravdu obrovské, větší, než například obrovský Chiphol Airport v Holandsku.
Dobíháme, opakujeme proceduru odbavení, znovu vytahujeme notebooky a vše kovové a procházíme. Až na kolegu:-) Je tmavý a celník si ho vybral v domnění, že je to asi Arab a navíc zarostlý, tak nebudil moc důvěru (jinak je to expert přes řídící systémy). Znovu čekáme, než ho prolustrují, aby uznali, že je neškodný a kupodivu ani v botách mu nenašli ani půl kila Semtexu. K naší radosti a celníků smůle jako poslední nasedáme do dalšího Airbusu a pokračujeme vzdušnou čarou trasu 790km do Adany. Tam máme přistát kolem 17:30. Jak napsáno, tak dáno. Letiště v Adaně je celkem malé a relativně liduprázdné. Čekáme na zavazadla. A zde přichází první a celkem dost vážný problém. Dva kufry jsou totálně zničené, z jednoho plandají nějaké hadry, má urvanou celou bočnici a víko a druhý kufr (zjišťuji, že je to MŮJ!! má urvaný plastový podvozek a nemá držadlo a kolečka jsou urvaná. Zíráme na to, zjiš´tujeme, co uvnitř chybí a co je rozbité. Profylaxe přežily u nás obou, to je hlavní. Šok číslo dvě - jednání na Baggage claims: během stručné výměny názorů (já slečně anglicky popisuji, co se stalo, ona někomu turecky volá - a hle, dává nám podepsat papír, protokol, o tom, že jsme obdrželi NOVÉ kufry stejné velikosti!!!!!! Navíc o dost kvalitnější, než ty,které jsem koupili unás na tržniciJ Za 5 - pět - minut přendáváme zavazadla do fungl nových kufrů! Jen čumím a uvažuji, jak by to řešila Ruzyně (kdysi se mi ztratila taška na cestě Dusseldorf Kreffeld - a za 3dny mi ji dovezli, tehdy ještě s plesnivými řízky, psal se rok asi 1992, tuším:-)
No tak tedy fakt hledíme, máme přeloženo a slečna nám přeje hezký pobyt.
Venku na nás již čeká Ibrahim a veze nás na kampus (Kukurova Universita, obrovský areál , kde je řada fakult, výzkumné centrum a prostě všechno to, co s VŠ souvisí). Cestou se zastavujeme v karfůru, kolegové, co tam již byli asi měsíc před námi,nás upozornili, že ať požádáme, aby nás tam odvezl a mohli jsme si koupit aspoň pivo a pití:-) Karfůr v Adaně je opět obrovský, znám Karf v Plzni a Praze, ale tohle je opravdu Big Brother. Udivuje nás, že před vstupem do marketu musíme projít bezpečnostní kontrolou a detektorem kovů. Výběr nesmírný, všeho, jen většině věcí nerozumíme, ale pivo nalézáme "po čuchu. Já chtěl koupit perlivou minerálku, ovšem turecký shop-assistant nerozuměl mé anglické žádosti a nakonec jsem si ji v té záplavě značek musel nalézt sám, Jazyk je opravdu problém, anglicky mluví jen špetička lidí a to navíc dost špatně, ale výjimky jsme našli a jak se ukázalo, moc se nám pak v práci hodily...
Ceny jsou asi o 30% vyšší, než u nás doma.
Kolej je klasika - pokoj, klima, záchod,plíseň ve sprchovém koutě, rozvrzaná postel, síťová přípojka, takže máme spojení s domovem a světem. Venku v okolním lesíku či parku žije smečka zdivočelých psů, kteří celé noci štěkají a vyjí. Ještě, že mám Stilnox a špunty do uší (blbě spím,již lét a tak tohle je má nutná výbava na cesty).Uvedu, že nkolej leží na břehu obrovského jezera, ale nedostali jsem se k němu, jednak proto, že večer už byla vždy tma a jednak, že jsem se báli těch divokých psů. A jak se ráno ukázalo, cesta by byla stejně posetá psími exkrementyJ. Na sandály to fakt nebylo…
Klimatizace stěží zvládá venkovní teplotu, ale po 2-3 hodinách maximálního výkonu se teplota v pokoji usadí někde na 27°C a potím se již ne jak dveře od chlíva, ale jen jako malá dvířka.
Večer se scházíme na pokoji u kolegy, zahajujeme profylaxi a diskutujeme o věcech, co nás čekají. Máme montovat kus technologie, která se musí pospojovat potrubím a hlavně, je třeba natahat hromadu kabelů, jak silových, tak hlavně signálových. To je zakotveno smlouvou, že kabeláž tahá zákazník, my jen zapojujeme.
Probíráme let, nadáváme, jak s námi chlebodárce vydrbal a podtrhnul nás jen s částí dohodnuté odměny a částí diet. Posíláme první mail, že jsme v pořádku na místě, skypem se spojují ti, co jej mají doma nainstalovaný (já ne, nemám tyhle kecací programy rád).
Ještě večer jsem obdrželi balíček na snídani – kus nějakého bílého pečiva, které se přes noc proměnilo v molitan, kousek sýra, kousek másla, rajče a minipitíčko pro děti. No, uvidíme…
Ráno odjezd do fabriky. Ibrahim či Ahmend, nebo jak se jmenoval, čeká přesně v 7:30 před kampusem. Cesta trvá asi 45 minut, musíme se proplést městem a ranní provoz je docela hustý. Doprava – to stojí za samostatný odstavec. Jedeme, koukáme kolem sebe a podivujeme se nad výplody místní architektury. Hnus, velebnosti. Změt přílepků, jako když vlaštovky staví hnízda, to vše umocněno tím, že na každé stavbě a to bez výjimky, jsou solární panely a zásobníky na vodu, k tomu změt satelitních antén a elektrických drátů. Rovné střechy a domky jeden na druhém. Vůbec se mi to nelíbí. Nad tím vším ční minarety, jsou všude, asi jako u nás na každé vesnici je malý kostelíček. Jen ty mešity s minarety v Adaně jsou vysoké, ta nejvyšší měří prý přes 80 metrů. Je prý druhá největší v Turecku. Nebyl čas, abychom tam zajeli. Někteří tam byli minule, my to štěstí nyní neměli.
Fabrika. Leží v průmyslové zóně a je to jeden papírenský stroj, kde se vyrábí liner-papír pro výrobu vlnité kartonáže, jako vstupní surovina se tam zpracovává starý sběrový papír. Tomu odpovídá charakter fabriky, Všude bordel ze sběráku, ale to opravdu jinak nejde…. Nepřekvapuje nás ani to, že kupodivu nemají nikde zákaz kouření. Resp. mají, upozorňují nás na to cedule, jejichž obsah chápeme, symboly jsou jasné i v Turecku. Jinak odhaduji, že asi tak 99% Turků kouří. Ale kouří na střeše haly, při práci si to nikdo netroufne.
Vedou nás do Unimo buňky, kde je nezbytná klimatizace, síťové připojení a buňka – později jí říkáme bouda, je naše šatna a zázemí. Byli jsme informování, že nemusíme mít obavy z toho, že by se nám tu něco mohlo ztratit. Skutečně, šok další – nekrade se tam. V boudách (nejsme jediní montéři) leží mobily, noťasy, dokonce mnoho si tam nechává i pasy a peněženky. Neexistuje, že by na to někdo cizí šáhnul. I uvažuji, jak by to dopadlo například u nás…Vyrážím na první schůzku s vedením fabriky,první organizační pokyny jsou vydány a jsme hození do víru okolního dění. Já měl za úkol jednak tlumočit a jednak organizovat a pak ještě, ten kolega, co ho „vyhmátli“ celníci, mi už před odletem prorokoval, že ze mě udělá navíc elektrikáře. To znamenalo, že mimo lítání a shánění a hledání a dohadování s Turky, jsem zapojoval ventily, a s kolegou zapojoval rozváděče. Já – chemik, který sice bastlil dobrých 20-25 let různé zesilovače, mixy, komba a jinou hudební šeple´t, jsem měl zapojovat rozváděče a číst liniáky. Jak se později ukázalo, když mi bylo vše vysvětleno a ukázáno na vzorovém příkladu, jsem to snadno pochopil a s pomocí Boží (tedy pardon, Aláhovou) zapojil všechny ovládané ventily, snímače a průtokoměry bez jediné chyby! Však jsem byl také od kolegy pochválen a já se pochválil ještě jednou sám. Co si neuděláš, to nemáš a šéf nás nikdy nechválí, ten nám jen neplatí.
Potýkáme se problémy.Problém numero uno – vedro,vedro a vedro. Ve stínu je kolem 35-37 již po ránu, navíc obrovská vlhkost vzduchu díky nedalekému moři a nehne se ani list. Stačí se ohnout a jsi do niti durch zpocený. Ještě, že mám funkční prádlo a dal jsem opět na slova své manželky, která mi je propašovala do kufru. Bez něj bych s mými potížemi s páteří byl asi v háji hned první den. Co bych si pak počal bez obstřiku, netuším. Na provoze 40, v boudě klimatizace tlačí teplotu na 25, takže foukající vzduch má cirka 10-15 stupňů. Kupodivu, divíme se, že nikdo z nás nechytil rýmu či jiné potíže jako následek střídání teploty.
Potřebujeme svařovat. Agregáty máme svoje, jen argon musíme sehnat. Vyrážím na pouť za Ahmedem, což měl být jakýsi styčný člověk, když jsme něco potřebovali. Problém však byl v tom, že Ahmend jednak nevládne jazykem jiným, než tureckým a jednak je problém najít AhmedaJ. Naštěstí jsem se pochopili, protože argon je turecky spelováno jako aržon a Ahmed mě směruje kamsi do zadní partie haly, kde údajně najdu flašky s argonem. Jdeme tam ve třech, bohužel naše pracoviště je tak 80 metrů a vláčet v jednom plnou flašku argonu v tomto vedru, je nadlidský úkol. Nacházíme. Vlečeme ji na místo, abychom zjistili, že je v ní asi 1/5. S klením ji odpojujeme, já zase letím shánět Ahmeda a vysvětluji, že flaška je empty. Nic. Ukazuje, že tam kdesi venku v křoví za boudou by měly být další. Skutečně, ve stínu vzrostlé banánové palmy leží v trávě dvě flašky. Poučeni, bereme si budík s sebou. Naštěstí, protože obě jsou zase prázdné. Je 9:30 a najednou je všude ticho. Nikde nikdo. Na střeše haly PS (papírenský stroj) je však rušno. Dozvídáme se, že je pauza na čaj. Jinak čaj je turecké slovo, my ho máme převzaté a skutečně, čaj se řekne turecky čaj. Pití čaje je tu obřad a nikdo si nedovolí ho vynechat. Technologie přípravy čaje je nám ukázána. Je to zajímavé. Čajovar je elektricky ohřívaná nádoba o objemu asi 3-4 litry, v níž je umístěna další, kde se jen hřeje vody. V té vložené patroně je napěchováno asi kilo suchého čaje a z kohoutku teče koncentrát. Ten se musí před použitím naředit to horkou vodou. Koncentrát se pít fakt nedá. Je to doslova „magorák“.Jdeme na střechu a připojujeme se k asi 25 Turkům, kteří nás družně vítají mezi sebou a ukazují na „čaj“. Všichni kouří. Nekuřáků nás bylo asi jen 2-3. Všichni od nás. Turci jsou pohodáři, klábosíme. Oni turecky, my česky a krásně si rozumíme J. Divím se, že když PS stojí, tedy neprodukuje zisky, jaká tu vládne selanka. Pauzy na čaj jsem přejmenoval na tea time, kupodivu se to ujalo a člověka, který ho vařil, jsem nazval „tea manager“. Po 2-3 dnech na to začal slyšet a už pro nás pět automaticky chystal 5 výběrových skleniček speciálního tvaru, určených jen pro hosty a vzácné návštěvyJ. Tea time je 2x denně. Od 9:30 do 10:00 a od 14_30 do 15:00. Nikdy neskončil na čas, ale o tak ¼ až ½ hodiny déle. Pracovní vypětí Turků nás udivuje. Když jsme se párkrát tea time nezúčastnili, protože jsem potřebovali něco dodělat, přišli za námi a začali nás tahat od práceJ Asi, abychom jim nenabourávali pracovní morálku:-) Nic naplat, čaj je zákon.
Okrajově zmíním dodržování zásad OBP. Přijet tam na inspekci náš bezpečák z kterékoliv fabriky, skácí se hned na vrátnici, když by například uviděl , že jako chránička pro kabely k pohonu brány slouží papírová trubice určená pro navíjení papíru!! .-) Dál by se, chudák, již nedostal. Tam by ale teprve viděl věci, holenkové. Kanály kolem PS mají být kryté rošty. No, oni jsou, Občas jo, ale velmi občas taky ne. Kanály navíc ukryté pod hromadami šrotu a bordelu, který vždy vznikne při generálkách a pod, když se něco likviduje a průběžně se to neuklízí. Navíc, pod PS nesvítí moc světlo, takže si zpočátku svítíme baterkou nebo mobilem. Ukazuje se to jako nutnost, neboť zlomenina nohy či horší úraz po pádu do jímky o hloubce dobře 50-80cm by mohl mít fatální následky a nechtěl bych vidět tu lékařskou pomoc. Ostatně, když jsem se jejich šéfa tázal, co dělat v případě úrazu, dostal jsem lakonickou odpově´d ve smyslu, že jako máme volat „nějaké“ číslo… Odkud a jaké, to jsem se dověděl až po delším pátrání u sekretářky ředitele, která mluvila dost dobře anglicky.Přesto jsme se snažili dělat tak, ať není průser, byli jsme tam „načerno“,do Turecka je nutné pracovní vízum a jinak je zle (úraz, ztráta dokladů a jiné srandy, je to přeci je silně byrokratický stát).
No, tak tedy čaj jsme probrali, argon máme. Pracujeme. Resp., pracují kluci mechanici, my s kolegou ne, protože ještě nemáme na čem. Musíme počkat, než nám namontují armatury, čidla a td, které my musíme, připojit do JB boxů. Mezičas, který trvá asi 3 dny, vyplňuji naháněním místních elektrikářů, kteří nám měli tahat kabely. Stručně, za 3 dny nenatáhli ani metr, maje pořád jinou práci a že prý zítra. Tomorrow. Však jednomu jsem pak začal říkat Mr. Tomorrow. Když jsem se s ním na provoze potkal, já ho zdravil místo ahoj nebo tak podobně, turecky motor kabló a siňal kabló (což znamená motorový kabel a signálová kabel). Vždy se mi dostalo ujištění, že za chvíli a nebo nejpozději zítra jdou na to. Tak aspoň pomáháme mechanikům a montujeme ventily, čidla a jiné, tu podrž, tu přines , no prostě nemohli jsem zatím s kolegou dělat nic víc.Z to mě už bolely nohy jako psa, od toho věčného shánění nahánění Turků.
Asi v sobotu začali skutečně tahat, tedy po 3 dnech. Tu práci jsem jim nezáviděl. Představte si, jak silný je kabel 4x6mm2 k 45kW motoru a tahej ho po roštech na trase asi 100 m z rozvodny, v tom vedru a tom stoletým prachu na špíně! Však ti hoši tmaví toho měli vždy večer dost a to museli natahat fakt 5 plných cívek kabelů, které jsme jim dodali.
Zmíním krátce jídlo. Každý den nám v 11:30 dováží kateringová společnost hotové obědy a večer pak v 17:30 i večeře. Překvapení každý den. A hned dvakrát! K obědu rýže s něčím – cizrnou, fazolovými zelenými lusky, lilkem, to vše polité UHO (univezální hnědá omáčka), a vše pořádně mastné. Večer to samé, jen v obráceném garde. Lilek, cizrna a lusky s rýžíJ Druhý den to samé, pak zase a občas změna – „mek mek pizza“. Tak jsem si pojmenovali tokové asi 20cm v průměru velké placky, potřené nějakou rozemletou masovou směsí, o které se záhy dovídáme, že jde o kozlíkaL Jeden z kluků to odmítl vůbec a až na onoho klučinu elektrikáře, kterému to i chutnalo, jsem dali většinou tak 2 z 5 placek a doráželi jsme to tím bílým gumovým pečivem, které bylo vždy na stole. Ke každému jídlu bez výjimky byla dost velká miska jogurtu nebo nějakého kefíru, fujtaxl od pohledu, ale někdo to jedl. Já ne. Ještě, že byla občas polívka ( z lilku, jak jinak, nebo hrachová). Pití řešili pomocí automatů, který jsme jeden měli v boudě a jinak byly i na provoze. Takže ledové vody bylo dost a „vodník“ se staral, abychom měli vždy plnou flašku.
Hygiena – to byla kapitola s velkým K. Představte si, že z Adany, která leží asi 45 minut cesty, veze jídlo dodávkou, sice v jakýchsi pseudo termo-boxech, ale i tak ho dovezl skoro studené každý den. K tomu talíře, sklenice a příbory pro nás, asi 25 lidí – techniků, jak jejich tureckých, tak těch ze Singapuru, Tchajwanu , Itálie a pro nás, myla nějaká ta jejich jakoby servírka (jinak uklízečka!!) ve studené či vlažné vodě, jeden dojedl, ona to opláchla ve studené jarové vodě a hned to dávala dalšímu. Stůl byl totiž jen pro 6 lidí, takže se nás asi 25 muselo střídat. No, radši nemyslet, po kom co oblizuji. Po asi 2 dnech jsme shledali, že hoši z Tchajwanu o jídla příšerně mlaskají. To je tam u nich doma normálním zvykem. Nám se dělalo zle. Později taky, když kdokoliv z nás zjistil, že oni už jedí a mlaskají, radši jsme se otočili a přišli na jídlo až za půl hodiny. Pak jsme jim říkali „mlaskači“ Nejhorší bylo, že shodou náhod tito dva mlaskači seděli v mikrobuse, kterým jsme denně jezdili, za mnou a celou cestu večer na kolej a pak na hotel, ještě mlaskali, asi jak dostávali jídlo z těch vykotlaných zkažených zubů. A navíc jeden mi ustavičně kopal do opěradla, měřil totiž asi metr devadesát. Kde se tak natáhnul, je u Boha… No, humusáci, ti dva mlaskači! Jinak oba byli experti přes řídící systémyJ Jeden klučina ze Singapuru, Smajly, jsme mu říkali, vypadal totiž jako Harry Potter, tam byl už druhý měsíc v tahu, díky komplikacím na straně Turků a už asi měsíc, když začínal vidět na datum odletu domů, se pořád jen usmíval. Odtud nick SmajlyJ Pak si snad začal už stříhat i metr!
Tak jídlo, hygiena, změna prostředím teploty a to vše muselo zákonitě vyvolat nějakou reakci. U všech hned druhý den, výjimkou byli ti, co měli domácí slivovici o vyšším oktanovém čísle, než my, co měli jen vodku, tak ti se posr*ali až 3. den, zatímco my, s nízko-oktanem, den druhýJ Když šel člověk s odpuštěním na záchod, tak jsem radši neuvažoval nad tím, od čeho může být klika a okolí kliky hnědá…A k tomu na hajzlu nebyla klimatizace a bylo na něm asi tak 40°C, možná i více, odpoledne, když tam začalo svítit slunce… A k tomu zase lilek, proso, to vše s rýží. Svátek byl, když nám dali asi 2x kuře a jednou či dvakrát dokonce hranolky!!! Jenže, ty se nedaly žrát, jak byly tvrdé a hrozilo, že přijdeme o zuby, takže jsme je stejně nechali. Ještě, že byla ta veka…
No. Tak tedy pracujeme, drátujeme, já lítám, sháním, naháním Achemda, Mohameda, Mustafu, chyběl snad už jen Ibrahim a mohli jsme si ten známý song od Queen zapět do notyJ Když bylo potřeba, aby nám něco udělali, například průraz stropem pro potrubí, nebo kabeláž, tak to bylo – tomorrow. To snad bylo jediný slovo, co znali v angličtině. Jednoho dne, když už PS začal najíždět (naše technologie byla potřeba až úplně naposled, navíc do dneška nejede, protože pro to nebyly vytvořené podmínky!) a čas se chýlil – za asi týden jsme měli v pátek 23.9. odlétat domů – a zdaleka jsem nebyli u konce díky průtahům na jejich straně, jsem potřeboval něco nutně udělat. Šel jsem za jejich mechanikem, vysvětlil mu, co potřebujeme a on, že to zajistí a že za půl hodiny se u mě budou hlásit jejich 3 svářeči a podrž-taška. Uplynula hodina, dvě a já za ním zase letím, co a jak bude. Jo,jo, že za hodinu přijdou. OK, to ještě vydržíme, mezi tím uděláme jiné věci. Když uplynul oběd, odpolední tea time a oni nikde, bouchly ve mně saze. Letěl jsem za tím mechanikem a zvýšeným hlasem mu vysvětluji, že od rána čekám na ty 3 klauny. (on mluvil anglicky, sice blbě, ale dost na to, abychom si rozuměli). Vystartoval a sotva jsem mu stačil, doběhli jsem do haly, kde se připravuje látka pro PS – rozvláˇkňuje se tam onen starý papír – a hle! – ti tři klauni tam sedí a klábosí. Nevím, co jim ten klučina řekl, nebo lépe řečeno, co na ně řval, ale výsledkem bylo, že všichni vyletěli jako čertíci Bertíci a do 10 minut stáli s jejich svářečkou u mě. Pak makali, ani skoro večeři nestihli (mj. i dělníci se stravovali ve fabrice, stejně jako my, jen v jiné budově).
Prostě, hodina, dvě či tři a nebo i den dva, pro ně nic neznamená a já se jen divil, jak to, že majitel jim trpí takové pracovní tempo. Asi je to v nátuře, ale mně, kdyby takhle utíkaly prachy každou minutu, asi bych je vyházel všechny hned druhý den.Ale kde vzít lepší?? Každá hodina prostoje takového PS stojí těžké prachy – vezměte si, že každou hodinu takový stroj vyprodukuje 10 tun papíru! A když nejede? Těžké ztráty.
Každý den v podvečer, tak kolem 17. hodiny, přišel na provoz majitel a nebo někdy jeho syn.A začala sexuální půlhodinka. Den co den. DO té doby nic a večer nejvíce aktivity, když už byla skoro večeře. A tak to bylo den za dnem. Mezitím stroj ve fázi nájezdu, samo sebou hromada problémů, tu něco nefunguje, tu to funguje blbě, prostě klasika, jako vždy po rekonstrukci. Nervozita na straně majitele, únava na straně nás všech, ono zavádění papíru do PS v tom vedru dá zabrat, hromady aušusu všude kolem stroje, ve sklepě, všechno je třeba odklízet, jinak by byla hala za chvíli narvaná po strop…Jenže smlouva je smlouva co je ve smlouvě, je placené. A tam stojí, že pracovní den pro nás končí v 18:00 odchodem z večeře a odjezdem na hotel. Jenže… Všichni víme, že musíme udělat ještě hromadu věcí a bohužel, z té hromady je podíl největší právě na Turcích… Ale problém je v tom, že někteří klíčoví dodavatelé opustili dílo a odešlo od nedodělané práce (například Siemens Turecko nechal nedodělané a neodladěné pohony sekcí a když se netočí PS tak, jak má, nelze vyrábět papírJ) A když dodavatel parokondenzu utekl od nehotové práce a stroj nesuší tak, jak má, nelze vyrobit papírJ No, samé chu´tovky.
Nám se naštěstí dařilo dobře a podle plánu, který jsem vypracoval, jsme v pondělí v týdnu, co jsme měli odlétat domů, byli hotoví z 90% a byli jsme ve fázi, kdy bylo potřeba začít testovat a školit posádku PS. Jenže, když nejede stroj, co můžete testovat, že? Nakonec jsem naše zařízení otestovali jen s vodou, ne s chemikálií a ve čtvrtek, v předvečer odletu, jsem sepsali protokol, že naše část technologie je otestovaná a odladěná vodou. A až oni splní nutné podmínky, přiletíme to otestovat na „ostro“. Dodnes ty podmínky nenastaly… A to je už víc, než měsíc. Stroj měl vyrábět rychlostí 360m/min, dosud jede kolem 250m/min (máme přes internet spojení s naším řídícím systémem) a podle informací, snad počátkem listopadu se tam má jet zase. Já už naštěstí ne, moje role skončila a pojede tam jen onen „snědý“ elektrikář- softwerář.
Prostě, radost pracovat s Turky. Ne nadarmo se říká, že něco funguje jako turecké hospodářstvíJ
Krátce zmíním dopravu. Jak jsem předeslal, Adana je 3. největší město s více než 2 miliony obyvatel. Provoz je vskutku drsný a to v pravém slova smyslu. Lidský život tam nemá moc velkou cenu, protože jinak bychom neviděli například to, že na motorce jede v pořadí od řídítek: syn kolem 10 let, otec, matka – ta sedí bokem, na krku má ranec s kojencem a za jízdy!!! kojí!!! To vše v provozu, který přirovnám večerní Praze v dopravní špičce u Muzea, jen se tam nestojí, ale svižně jede. Což jsem nechápal,počet aut je o obrovský kus větší, než v Praze a nikdy nikde jsme za 3 týdny neviděli zácpu, že by to nejelo. Jelo to vždy a to celkem briskně. Všichni se všude vešli. Faktem je, že bez klaksonu nelze snad vyjet na cestu a taky je faktem, že jsme tam viděli pramálo aut, která by nenesla známky pouličních střetůJ Hodně jsou zastoupené japonské značky Toyota a Honda, pak francouzské, viděli jsme tam pár Škodovek, nějaké to BMW či Audi, ale také hromadu Fordů všech typů a značek a stáří. Je zcela normální, že plynule jedoucí 4 souvislé pruhy se najednou vcucnou v pruhy 3, bez zácpy a kolapsů, je normální, že se jezdí na kruháči, kde jsou vyznačené pruhy 3, pruhy pěti, hlavně na světlech počet pruhů rychle rosteJ Mezi tím cyklisté, prskoletci, motorky… V tom běhají po ulici haranti a to do pozdních nočních hodin. Troubí se před každým výjezdem z vedlejší ulice, jinak by nebylo možné vyjet na hlavní.Tam, kde se normálně nevejdou dva osobáky, se běžně vejdou osobáky tři a nebo dva a k tomu autobus. Kupodivu, nehody jsme viděli také a docela vážné, ale vždy jen na dálnici, auta na střeše a navíc v protisměru, ale nikdy ve městě. Tam ani jeden jediný ťukanec. Ty šrámy a pomačkané plechy jsou asi z většiny způsobené při parkování, je to katastrofa, není místo a aut je mraky.
Kapitolou samotnou je pouliční ruch a noční život. Díky vedru se žije do hodin hodně přes půlnoc. Hospody jsou „pod širákem“, pár stoliček, na nich pár strejců, co tam pijí řepné víno a klábosí. Do dvou, do tří do rána. Pivo je tragedie, snad je Effes se dá pít, tvrdili naši „odborníci“, kteří bez piva nedají ani ránu a po práci vyhledávali místní putyky, aby si dali svá dvě tři piva. Pouliční prodej pečiva je běžný. Každý den ráno, když jsme odjížděli od hotelu, tak na nedalekém nábřeží seděla nějaká místní žena s kojencem na krku a válela tam nějaké placky. U nohou jí ležel jeden z milionů psů. Kolik placek a za kolik lir denně prodala, to musí být fakt o holé živobytí. Ráno deno-denně stařík dovezl na nábřeží plný valníček melounů, aby je večer odvezl zase zpátky. Den co den. Snad nic neprodal. Na nábřeží byla každý večer nekonečná tržnice s potravinami, ale i oblečením, výfuky na auta, prostě všechno. Obrovské divadlo. Mraky lidí, smradu z ryb a hniloby z řeky, kde po regulaci běhali 5ti kiloví potkani. Splašky tečou do řeky, ta se vlévá po 50km do moře. Do krásné zátoky….Ty ryby v tom vedru, mňam, radost pomyslet.
Nedávno jsem se dověděl, že inkubační doba žloutenky je prý až 90dní. Tak uvidíme.
Tak asi jsem probral vše podstatné, od pracovní morálky tamního obyvatelstva, kde den dva není žádná míra, pití čaje, přes čilý život…. Ale snad ještě jednu věc musím zmínit. A to je náboženství. Když jsem tam odjížděl, věděl jsem, že Turci jsou silně věřící v Alláha. Ženy že mají chodit zahalené, často se modlí i v pracovní době, však muzenin zazníval 2x denně – ráno v 5 a večer v 21.15. Není to ale tak horké. Zahalených žen jsme tam potkali doslova pár. Jinak běžné oblečení, džíny, triko. Zato v práci, tam se modlí. Jeden z jejich elektrikářů, ten malý parťák, co ho nebylo vidět, ale o to více slyšet, ten, se kterým jsem se pak zdravil heslem “ motor cabló“, ten se modlil 2x denně a to vždy skoro ½ až ¾ hodiny. K tomu oběd, 2x tea time, večeře a na práci mu, chudákovi, nezbývá čas J. U motlitby stojí bosý na kusu do špice seříznutého kusu nějaké desky, který špicí ukazuje k nejbližší mešitě něco bez ustání drmolí v jejich mateřštině. Neslyší okolní svět, nic nevidí, nevnímá. Však takových ořezaných desek jsem našel na provozu v různých zákoutích řadu.
Nadešel pátek ráno. Po zkušenostech s příletem a zničeným kufrem jsem si vzali na hotel z fabriky stretch folii a kufry řádně obalili. Hlavně nechat koukat je madlo. Zbytek pořádně omotat, aby nenapadlo ty malamuty tahat kufry za podvozek a podobněJ. Kolega elektrikář zapomněl v tašce na notebook asi 2 šroubováky- zase ho vymákli.Musel je samo sebou odevzdat, jednomu vzali dokonce láhev rakije, co měl ve velkém zavazadle, když ho namátkou vybrali a musel otevřít. Ale sranda byla, když jsme byli za kontrolou a celnice se nás přišla zeptat, jestli si ty šroubováky nechceme dát do podpalubního zavazadla. Povídám jí ze srandy, že je fakt nepotřebujeme, že si za pár euro koupíme jiný, ať je vyhodí. Leda, že by cestou potřebovali něco opravit na letadle. Smála seJ. Odlet z Adany proběhl hladce,. V Istanbulu byl menší trapásek. Jelikož jsem měli asi 2 hodiny času, žíznivci letěli do hospody na točený pivo. Čepovali jen Effes, ale čepovali!! Jinak jen lahváče. Tak sedíme, oni popíjejí, klábosíme, sranda, dílo se zdařilo, jedem domů, těšíme se do civilizace. A hodnotíme baby kolem. Česky, samo sebou. Netřeba se bát, nikdo nám nerozumí a nikdo si nás nevšímá, tak to hodnotíme fakt docela „tvrdě“. Jedna taková hétera, zrzka, vlasy jako poch*anou slámu, však to znáte, tuctový typ, špeky jí lezly přes opasek, k tomu nezbytný baťůžek, no kráska. A jeden, takový kluk kopa veselá, nahlas něco pronesl na její adresu, když ona se k němu otočila a že prý, kde tady čepují pivo? Baba z Prahy, letí že prý s námi, vrací se z dovolené. Oj oj, to se povedlo! V Istanbulu již neradno podceňovat okolí, je tam hromada národností, a Turecko, jak známo, je turisticky vyhledávaná lokalita. Tak není problém tam slyšet snad všechny řeči, včetně naší mateřštinyJ
Odlet je na čas. Startujeme, opět nás nese Airbus A320. V letadle si dáváme s kluky vizourka, sice nějaký no-name, ale chuť to má a grády také, nikdo z nás nebude řídit, tak dáváme repete. V Praze nás čekalo asi 14 °C, takže klepeme kosu a z kufrů (které tentokrát dorazily bez újmy) vytahujeme flísovky a bundy. Po cestě na HN je opět, jako v Praze tradičně, na trase několik omezení,a ť již stavebních,m nebo nějakých ťukanců. Díky jim nám ujíždí rychlík v 18:55 o pár minut. Naštěstí, v 19:15 jede hned další, ten stíháme. DO Zábřehu dorážíme za 2 hodiny 10 minut, autem jsem doma za 15 minut. Tím chci říct, že autem z HN Praha do Šumperka to za 2 a ½ hodiny nedám ani za nic a to vše za pouhých necelých 280Kč!! Radost! Nač mám auto? Asi ho hned střelím a budu využívat služeb ČD.
Mise do Turecka skončila dobře, ale faktem je, že více mě to tam neláká. Možná tak do Antalye, k moři, to jo, all inclusive ve 5-star hotelu.
Bohužel, rýsují se mi jiné „podobné“ destinace v Uzbekistánu (snad listopad), pak hodně v Rusku, Běloruksu, ale i Ussurijsku – tam jede kolega dneska….
Tak kdo to dočetl až sem?? J
23.10.2011, 20:15 | Zdeny60
